Vojtěch Zikmund (nar. 1957)
Vystudovaný a dlouhodobě praktikující knihkupec (Vsetín, Praha – knihkupectví Kalich, Nové Město na Moravě – knihkupectví Beran), od devadesátých let překvalifikovaný na pracovníka v sociálních službách. V této pozici průběžně pracoval v Domově pro seniory Mitrov, v Domově klidného stáří ve Žďáru nad Sázavou, v Domě s pečovatelskou službou v Novém Městě na Moravě a pak v organizaci, kterou spoluzaložil – Hospicové hnutí Vysočina, později Domácím hospici Vysočina. V roce 2019 byl vyhodnocen jako Pečovatel roku.
„Dlouhodobá práce s knihami a práce v prostředí sociálních služeb ve spojení s přátelsky zaměřeným srdcem mi otevřela náhled i na místo ve kterém žiji, na Vysočinu. Skrze lidi poznávám krajinu, skrze krajinu poznávám lidi. Tahle semknutost krajiny kolem nás a krajiny v nás vytváří toho, kdo jsem. Někdy rozjařený, jindy zadumán, stejně, jako ta Vysočina (Krabatina). A takové jsou obrazy, které mi lezou do objektivu a já si dovoluji je skrze fotografie nabízet vám ke shlédnutí“.
Vojtěch Zikmund, 2024
Dosavadní samostatné výstavy:
2019 Nové Město na Moravě, Café 133
2020 Letohrad, kostel ČCE
2022 Žďár nad Sázavou, Galerie Čechův dům
2022 Nové Město na Moravě, Horácké muzeum
2022 Slavonice, Hotel Pivoňka
2022 Vsetín, kostel ČCE
2022 Mělník, kostel ČCE
2022 Žernůvka, Domov pro seniory
2022 Jihlava, Muzeum Vysočiny
2023 Krnov Židovská synagoga
2023 ČCE Sázava
2023 ČCE Horní Krupá
2023 ČCE Nové Město na Moravě
2024 ČCE Praha Střešovice
Účast na skupinových výstavách:
2022 Žďár nad Sázavou
2023 Olomouc
2023 Hradec Králové
V roce 2023 byla oceněna jedna fotografie na Národní fotografické soutěži v Olomouci
Motto mé výstavy V GIB:
Když byl malý, nenáviděl Jákov Jicchak školu. Často z ní utíkal. Učitel ho za to trestal až do dne, kdy se rozhodl jít za ním. Chlapec utíkal k lesu, opřel se o velký strom, hledí do nebe, na stíny a začne volat Šma Jisra´el, Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Bůh jediný. Od toho dne již nebyl za útěky ze školy trestán.
Jeho otec tomu chtěl porozumět:
- Stále utíkáš do lesa?
- Hledám Boha, odpovídá chlapec.
- Ale cožpak Bůh není všude?
- Ano, otče.
- A cožpak není všude stejný?
- Ano… ale já nejsem všude stejný.
(Elie Wiesel, Příběhy proti smutku)
Snažím se do naší krajiny vcházet s pokorou a s vděčností, stále se učím jí rozumět. A ona se mi velice často odvděčuje tím, že se v ní skutečně cítím být jiným. Jsem si vědom toho, že jedním ze smyslů fotografie je i zachycení krajiny takové, jakou jí fotograf vidí. I když třeba duše fotografa nahlíží do minula, do krajiny nezasažené novými technologiemi a brutálními zemědělskými stavbami. Ale je třeba být realistou, a přitom se stále snažit nacházet v krajině její duši. A kdo opravdu chce, ten ji najde a tomu, kdo ji najde se krajina otevře. I člověk se může stát součástí krajiny.
Vojtěch Zikmund
